Velkým skokem jsme se přesunuli z nejchladnějšího města Íránu Ardabílu až sem, na okraj pouště. Byli jsme docel zvědaví na teplotu vzduchu, ale nečekalo nás nic mimořádného: přijeli jsme vlakem v pět hodin ráno a to bylo docela chladno, přes den se teploměr vyšplhal na cca 38 stupňů. Ve stejné dny bylo v Česku 37 stupňů. Přestože sami íránci nepovažují Jazd za mimořádně zajímavé město (na rozdíl třeba od Šírázu), pohledem cizince patří k nejhezčím městům Íránu. Staré město s množstvím starých uliček a hliněných domů, nad kterými se zvedají minarety mešity Žameh, má obrovskou atmosféru. Věže vyrůstající z nízkých domů sloužily jako předchůdce klimatizace. Atmosféru mají i restaurace Malek-o Tožžar a v hotelu Silk Road, velké haly s fontánou uprostřed a klimatizací. Kolem města je také několik zoroastriánských míst – my jsme vyrazili městskou dopravou (lístek stojí asi 50 haléřů) ke věžím ticha. Ještě před několika desítkami let se tady pohřbívalo tak, že tělo nebožtíka se vyneslo na vrchol této věže a nechalo se supům. Při tom kněz sledoval zda sup vyklovne první pravé oko, to pak nebožtíka čeká dobrá budoucnost, nebo levé, což značí budoucnost ponurou. Dnes už pohřbívají klasickým způsobem v nedalekém hřbitově. Ale budoucnost se dozvíme jak?

Tom