Nuže, tak tohle je tedy Írán. Na velkolepém nádaží nás obkružují taxikáři. Ale víte, my nemáme žádné íránské peníze, dojdem to pěšky... Nakonec ale přeci jen jedeme taxikem, jsou to asi 4 km do centra, platíme každý jeden dolar, a věřte nebo ne, tenhle taxikář nás natáhl za celou dobu nejvíc: zhruba jeden dolar bychom neměli platit každý, ale všichni dohromady. Máme se co učit.

Noc v hotelu stojí na osobu asi 40 Kč, to je docela pohoda. Telefonování do evropy cca 5Kč za minutu. V Tabrízu toho ale moc na koukání není, to spíše ty tři milióny lidí se kouká na nás. Modrá mešita z 15. století je zničená častými zemětřeseními a největší krytý bazar na světě je zajímavý, ale je tu hlavně spotřební zboží, nic extra pro turisty. Vcelku příjemně je v parku Elgoli, třičtvrtě hodiny jízdy městskou dopravou. Nejlepší byl ale chlápek v turistických informacích, ty určitě stály za navštívení...

Proto jsme taky chvíli po příjezdu zamířili asi 50 km do Kandovanu, íránské Kappadokie. Tady si dáme místní specialitu dizi, což je kombinace polévky a hrachové kaše se skopovým masem. K pití ale nic mimořádně zajímavého není: sáčkový čaj, limonáda Zam-Zam nebo nealkoholické pivo.

Taxikář na zpáteční cestě do Tabrízu pak vyloženě s potěšením projížděl kaluže tak, aby voda dostříkla až na mladé íránky, které by rády přešly ulici (po přechodu pro chodce): jiný kraj, jiný mrav...

Tom