Jirka a Petr dali první noc přednost spaní venku, já s Matoušem jsme se vrátili do hotýlku ve vesnici, dali si míchaná vajíčka a pak v noci poslouchali bubnování deště do střechy. Druhý den jsme vyzvedli pod Hasanovou pevností zmoklou dvojici a stoupali do poslední vesnice. Tam jsme se ještě naposledy poradili s místními, jak nejlépe přejít hřeben hor a docela nás udivilo (a potěšilo), že nám doporučili jednoznačně nejvyšší sedlo v okolí, v blízkosti Sijalanu (cca 4200 m), nejvyšší hory v okolí. Nad vesnicí Jirka s Petrem musí usušit většinu svých věcí a pak už vzhůru... Stezka je úzká, chvilkami téměř neznatelná, ale přesně tam, kde je značená v mapě, takže neztrácíme čas hledáním cesty. Cestou ale ztrácíme mapu a čas ztrácíme hledáním mapy. Po těchto variacích můžeme směle pokračovat dál: odpoledne jsme kousek od vrcholku rozsochy Kúhe Šátán narazily na ideální místo pro stanování, s pramenem vody, závětřím a krásným výhledem směrem k hlavnímu hřbetu pohoří. Noc je klidná, prostě pohoda.

Další den už jdeme stylem nahoru – dolů směrem k Sijalanu a odpoledne už jsme na hlavním hřbetu a vidíme moře mraků pod námi. Podobně jako třeba u Kačkaru v Turecku i u Elborzu se výrazně odlišují severní svahy (směrem k moři) a jižní (směrem do vnitrozemí). Na severní straně je velmi vlhko a mezi dvěma a třemi tisíci metry je neustálý pás oblačnosti, který se nemůže dostat na druhou stranu hor. Daří se tu lesům s podobným druhovým složením, jako jsou některé lesy naše (převažuje habr), ale nejsou nijak udržované, takže mají charakter pralesa. Jižní strana je pustější, lesy zde nejsou a vegetace je přizpůsobená suchému podnebí. Večer je skutečně nádherný a nedává tušit, co přinese noc. V noci totiž přišel déšť, vítr, kroupy, sníh. Stan, který jsem sdílel s Jirkou, tohle nezvládl. Nepohoda. Jediná věc, která nezůstala mokrá byly mapy – ty pro nás byly téměř posvátné. Jednou jsi dole, jednou nahoře – my jsme v tuto chvíli byli zároveň dole i nahoře (na hoře).

Další den rozmluvíme Jirkovi vrchol Sijalanu, ten je totiž zahalen v mracích a zamíříme dolů, do mraků (jak je vidět z některých fotek, mraky byly v tuto chvíli jak nad námi, tak pod námi). I odpoledne přijde déšť, to jsme vcelku čekali, rozbahněná prudká stezka dolů ale byla opravdu docela nepříjemná. Máme co dělat. Naštěstí jsme narazili ve vápencové stěně u potoka na přístřešek, super, rozděláme oheň a osušíme spacáky, doklady, peníze; zpáteční jízdenka ze Sofie byla taktak čitelná. Další den pak v klidu dojdeme do první vesnice na této straně hor a hurá dál, někam do vnitrozemí, kde nebude pršet.