Tato epizoda znamenala největší neúspěch naší cesty. Alespoň mě potěšily ty Matoušovy kozy, tj. Matoušovy fotky koz a ovcí, které jsou pod tímto textem. Stalo se nám totiž téměř totéž, co se stalo i výpravě, kterou Ivan Bičík popisuje v knize „Naším cílem je Zagros“. Totiž - po asi hodině chůze jsme se setkali s byrokracií: zastavil nás mladý muž, který tady zastupoval Ministerstvo životního prostředí, a vysvětlil nám, že bez povolení, které lze získat pouze v Teheránu, nás dál, jakožto cizince, pustit nemůže. A důvod můžu doslova přepsat z výše uvedené víc jak třicet let staré knížky: „Pak jsme se dověděli pravdu... s omluvným úsměvem požádal o povolení vstupu do hor...vykládal, která instituce v Teheránu povolení vydává... začal nám vysvětlovat, že v horách ještě ne všechno obyvatelstvo je usedlé, že jsou tam kočovníci, z nichž někteří  nepřijali plně zákony této země. Je sice velice malá pravděpodobnost, že by se nám v horách mohlo něco přihodit, ale jeho služební povinností je tuto možnost ani nepřipustit...“ (str. 151). Co naděláme? S největší pravděpodobností má pravdu, škoda jen, že v průvodci Lonely Planet o tom žádná zmínka není. Zcela jistě nebudeme jediní, kdo neuvidí nejhezčí horské jezero v Íránu, jezero ve kterém se snad dá i dobře vykoupat a od kterého by se mělo zvládnout vyjít na čtyřtícícový Ošturan, ne sice nejvyšší, ale možná nejznámější horu Zagrosu. Kdo ví, zda kočovní Loriové alespoň zaznamenali, že zákony této země se před pětadvaceti lety diametrálně změnily. Měníme tedy plán a míříme do Teheránu pokusit se sehnat mapy ke zvolené alternativě, k pohoří Elborz.

Tom